František Navrátil byl těch časů především zemědělec – takový ten pracovitý. Přes zimu práce nebylo, půda byla zmrzlá, dřevo dávno naštípané, ovoce sklizené a tak padesátiletý František přemýšlel, co s dlouhými zimními večery. Až mu to celé došlo.

V roce 1922 tak praděda František rozhodl se předložit Městské radě ve Zlíně list, kde žádá o povolení ke stavbě pálenice ve své zahradě při svém čísle 360, Stráně. Přiložil nákres a 20. října žádost k radě zanesl.

Pálilo se před válkou i během ní. Vše fungovalo až do roku 1948, tehdy byla pálenice znárodněna a byla přiřazena pod národní podnik Sloko Uherské Hradiště (Slovácké konzervárny a lihovary). Velké pozemky byly vykoupeny za směšných podmínek a hlavně proti  vůli. Děda Raimund Navrátil s tímto nesouhlasil. Znárodněna byla „bez náhrady“. Tehdy to fungovalo tak, že s otcem Rajmundem (3. generace) byli zaměstnáni v továrně n. p. Svit Gottwaldov a na sezónu, kdy jsme pálili, jsme se stali zaměstnanci Sloka – ve své vlastní pálenici. A po sezóně, která trvala od září do dubna, jsme se opět vrátili do továrny Svit.

Po revoluci v roce 1991 si otec Rajmund Navrátil zažádal o navrácení pálenice. A tady je ten rozdíl, když ji znárodnili. Jestli si vzpomínáte – „bez náhrady.“ Když jejich rodině Sloko Uherské Hradiště – národní podnik „vracel“, museli ji vykoupit. Za svoji vlastní pálenici, za kterou předtím nedostali nic a byla jim zkrátka sebrána.